Popis Nepopsatelného – vyprávění Šrí Rámakrišny o vzestupu kundaliní sedmi čakrami a o nalezení Boha



Čtenář se mne snad zeptá: „Co měl na mysli Rámakršna, když mluvil o ‚vidění Boha‘? Co vlastně znamená stav vytržení? Jakým vývojem musí projít ten, kdo chce dosíci tohoto nadsmyslného stavu?“

Když jsem sbíral různé pověsti o Rámakršnovi, bylo mi den ze dne zřejmější, že bude třeba se blíže poučit o povaze duchovni zkušenosti, která Rámakršnovy žáky tolik poutala k Mistrovi. „Jak si lze vysvětlit, že tito silní a mladí lidé nebyli jím nikdy unaveni? Proč lpěli na něm s takovou oddaností? Jaké zázraky jim ukazoval? Proč se odvrátili od všech svodů tohoto světa? Či jim Rámakršna snad nabídl kouzlo neskonale větší a hlubší?“

Všechny tyto otázky jsem položil Svámímu Túrjánandovi v Benáresu. A ten mi řekl v odpověď: „Rámakršna nám zjevil tvář Věčna. Pak jsme už zůstali u něho, poněvadž jsme doufali, že pod jeho vedením a skrze jeho milosrdenství uzříme Ho opět. Kdo se stal jeho žákem, zůstal jeho žákem navždy! Pomyslete jen na možnost býti stržen do nadsmyslného stavu — do vytržení, pro něž se lidé lopotí po sterá svá vtělení — jediným dotekem jeho prstu či nohy! Jak bychom mohli od něho odejít, my, kteří jako všichni mladí lidé lačněli touhou okoušet stále a stále chuť svrchovaného blaha? Ano, zásluhou Rámakršnovou spočinulo na každém z nás aspoň jednou v životě pohledění Božích očí! A to nás arciť učinilo hluchými a slepými k tomuto světu. A tak z kulis tohoto světa nezříme nic než to, kteréž svým světlem prozařuje vše. Ať se díváme na cokoliv nebo cítíme cokoliv, všude ono volá: „To jsi ty, to jsi ty! Tat tvam asi, tat tvam asi!“ Ano, tomu nás učil a naučil Rámakršna. I přilnuli jsme k němu jako svobodné ptáče k obloze — svobodné rozletem do všech směrů a přece hledající záštitu pod větvemi rozložitého stromu nebes.“

Je dobře známo, že čélové často naléhali na Rámakršnu, aby jim popsal Nepopsatelno. Leč i sám Rámakršna to odmítal: „Poznání Boha nelze vylíčit slovy. Jedině vlastní zkušenost, nikoliv slova, vám zjeví v plném lesku nádheru Neviditelna.“

Než i přes toto odmítání ho několik jeho nejoddanějších žáků stále a stále prosilo, aby jim popsal aspoň svou vlastní zkušenost, kterou získal ve vytržení — ono ztotožnění s nejvyšším brahmanem.

Rámakršna se omlouval: „Nechápu, proč bych měl tuto zkušenost popsat zrovna vám, vám, jež jsem vycvičil a jimž jsem pomohl, aby jí mohli nabýti. Lze-li toto poznání vylíčit slovy, proč tak neučiníte sami?“

„Ale, Mistře,“ odpovídali žáci, „my nedokážeme, abychom byli pohříženi ve vytržení tak dlouho jako ty. Ty v něm prodlíš třeba i šest nebo sedm dnů po sobě. Kdo by tedy mohl popsat tento stav lépe nežli ty? Jak bychom se mohli odvážit mluvit před tváři Mlčení?“ Ale Rámakršna se jen pousmál nad touto nezakrývanou poklonou. Tu se jeden duchaplný žák pokusil jiným způsobem ho pohnout k mluvení: „Ale, Mistře, jak můžeme vědět, hroužíme-li se všichni do jednoho a téhož vytržení, ubíráme-li se za tímto cílem po tak odlišných stezkách? Tak na příklad, rozjímám-li a upínám-li se celou svou bytostí k jednotě, projevuje se moje duchovní síla docela jinak nežli u mého přítele.“

„Ovšemže, vnuknutí jde u různých lidí po různých cestách,“ odpověděl Mistr. „To lze popsat docela lehce. Vyzkoušel jsem sám na sobě všechny způsoby, abych si je ověřil. Ale ať se moje síla projevila jakkoliv, nakonec se vždy vznesla k sedmému údolí a tam jsem uzřel…“

V tom okamžiku upadl Rámakršna do vytržení. Jeho dech se zastavil. Srdce mu přestalo tlouci a krevní tep ustal. Kdyby jeho tělo nebylo zachovávalo jistou teplotu, nebyl by ho teď nikdo rozeznal od mrtvoly. Nebylo v tom arciť nic znepokojujícího. Jeho apoštolové vídali ho v tomto stavu nejednou, a třeba i několik dnů za sebou. Když se Rámakršna posléze vynořil z vytržení, ujal se znovu slova a pravil:

„Ó moji synové, chci se tedy pokusit vysvětlit vám tento stav. Leč můj prožitek je tak mocný, že jej slovy nelze vystihnout. Musíte se sami vnořit do vod tohoto poznání, neboť jinak nelze změřit jeho bezednou hloubku. I kdyby byl váš rozum a duch seberychlejší, nepředhonil by bleskného oře Božího poznání. Váš rozum a duch jen rozvíří prach slov a prach slov obé pohltí.“

„Ale řekl jsi, Mistře, že slovy dovedeš vylíčit, jak se u člověka otevře ono bohozřivé oko.

„Ano,“ přisvědčil Rámakršna. „Ačkoliv to, co vidí bohozřivé oko, je nepopsatelné, přece se ne vymyká jí z dosahu slov ony oblasti duchovna, jimiž hled tohoto oka proletí. A třebaže cíl je jen jeden jediný, přece cesty, které k němu vedou, jsou rozličné. Už staří věštcové vyjmenovali nejméně pět způsobů, jak duchovni silou se mohou lidé povznésti k Bohu, nítí-li v nich žár modlitby a rozjímání. Tak věštcové říkají, že duše lidská někdy jen poskakuje skoky pomalými a lopotnými jako ropucha. Jindy zas se mihne jako had v bleskných smyčkách po stráni. Pak je tu ještě třetí způsob. Každá buňka vašeho těla a každý tep vašeho srdce chví v pomalém střídání. Nuže, pravidelnost těchto střídavých úderů, které rozněcují vaše vnuknutí, je sice pomalá, ale nezadržitelná jako pochod bílých mravenců za potravou. Pak je tu ještě způsob ptačí. Všimli jste si zajisté, jak ptáci vzlétnou ze stromu a krouží po nebi jakoby bez cíle. A přece se po chvíli usadí na některém vzdáleném stromě, který si vyhlédli hned na počátku. Právě tak i vaše duchovní síla, je-li poháněna neutuchající oddaností, vznese se a zakotví na břehu neviditelna. Tehdy každý atom vaší bytostí je jakoby vynášen na křídlech Světla, jež proniká vším. Z počátku snad bloudíte bez cíle. Ale nepřestanete-li se modlit a rozjímat, vynesou vás tyto perutě až k Příbytku Jediného.“

„Ale pátý způsob se liší od všech předešlých. Věštcové jej nazvali „cestou opic“. Opice, jak víte, sedí někdy nehnutě jako skála. Náhle se dají do běhu a skákají tak dlouho, až najdou co hledají — mangový sad. Stejně si počíná i váš duchovní zrak. Sedíte tiše a rozjímáte den za dnem, leč nic se neděje. Upínáte se stále k Jedinému celým tělem, celým srdcem, celou myslí a celou duší. Dbáte, abyste neochabli ani nejmenší částečkou své bytosti. Soustřeďujete se cele a po dvou nebo po třech letech vznesete se najednou na křídlech svého prozření od průmětny k průmětně, přelétnuvše nejstrmější úbočí jako rychloletý jestřáb, až se střelmo vrhnete v Nedvojno — v ono ztotožnění s Nekonečným Rozumem.“

Poté Rámakršna zavřel oči a odmlčel se. Zvolna se nořil do vytržení. Rámakršnovi žáci musili opět čekat dlouhou dobu. Zdá se to neuvěřitelné, ale jejich trpělivost neznala mezí, šlo-li o to, aby uslyšeli slovo Mistrovo. Uplynula nejméně hodina, nežli Rámakršna procitl z vytržení a navázal na svůj výklad: „Vedle rozličných způsobů, jimiž se duše může dobrati jednoty, musíme si všimnout i různých plání vědomí, jež nutno přejíti. Ať rozjímá kdokoliv — Buddha Osvícený či prostý člověk — každého uctívatele Pravdy provede rozjímání šestero různými údolími neboli pláněmi vědomí, jež jsou branami do údolí sedmého a posledního. Nechť vaše duchovní vnuknutí se bere kupředu skoky žabími či letí letem jestřábím, musí nutně projít sedmero údolími.“

„Jsou zkušenosti z těchto údolí stále stejné, ať se tam duše dostane už tak či onak?“ tázal se jeden z jeho žáků.

„Ano,“ odpověděl Mistr. „Tyto prožitky jsou u všech lidí stejné.“

Tentýž žák se ho znovu tázal: „Když jsi začínal, rozjímal jsi po každé stejným způsobem? Nebyl snad tvůj způsob jiný nežli náš?“

Rámakršna: „Rozjímal jsem tak jako vy. Seděl jsem nehnutě, jak mi přikázal můj duchovní učitel, a snažil jsem se očistit své myšlenky a pocity od všech škvárů odluky. Celou myslí, celým srdcem, celou duší a celým tělem prahl jsem po Jeho přítomnosti. Cítil jsem, že nejsem od Něho odloučen. On dlel ve Mně. I pobízel jsem každou částečku své bytosti, aby mi vyjevila Skrytého: „Vyleť, ó dýko nesmrtelnosti, z tohoto těla, jež je tvou pochvou!“ Tak jsem se modlil den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, až konečně moje duše se několika skoky přenesla přes břehy tohoto světa a vnořila se do vod prvního ze sedmera údolí. Neznámé světlo jakoby z jiného slunce oblévalo vše, nač jsem se podíval. Všechny pozemské věci, na nichž utkvěl můj zrak, se mi jevily jako do krásy zahaleny. Ať jsem pohleděl kamkoliv, krása a duchovnost tryskaly z hmoty, jako tygři vyrážející z temných pelechů. Uvědomil jsem si, že jsem v domově smyslů. Pohled na tolikero divů mne plnil nezřízenou žádostivostí. „Ber, ber,“ dotíraly na mne žádosti ze všech stran. Byl jsem jat nevýslovnou touhou zmocniti se vší té krásy, která mne obestírala. Vtom se ve mně ozval jiný hlas: „Střež se, střež se šalebných svodů tohoto údolí!“„

„A nemeškaje uposlechl jsem tohoto vnitřního hlasu. Zdvojiv své úsilí vnořil jsem se do hlubšího rozjímání a modlil jsem se ještě vroucněji, abych byl vysvobozen z nástrah tohoto údolí. Po několika měsících byly moje modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mne již nelákal: brzy jsem pustil ze své mysli svody prvního údolí, jako orel pouští ze svých spárů kostru své kořisti.“

Takto prošel Rámakršna bez úhony prvním údolím.

„Teď jsem vešel do druhého údolí. Zde se nevtírala v mou přízeň hmotná krása toho, co jsem viděl. Světlo, v němž se tento svět stápěl, bylo jemnější, ušlechtilejší a konejšivější. Cítil jsem se tu šťasten. Divukrásné barvy, tvary a zvuky oslazovaly mi svými zlomky pobyt v tomto údolí. Zachtělo se mi povolit v rozjímání a zůstati na tomto místě. Tu dolehlo na mne pokušení zplodit život a já uslyšel „volání pohlaví“. Neboť v luzném světle druhého údolí odívá se pohlaví v roucho krásy a síly. Ale ať je jeho roucho jakkoliv svůdné, duše mu musí odolat. I jal jsem odpoutávat své vědomí od mocného půvabu pohlaví. Přiložil jsem vícero paliva oddanosti na oltář hledání nejvyššího brahmana. Plamen osvícení hořel zprvu velmi slabě. Ale postupně jasnil a jasnil. A po několika dalších dnech plály jeho plameny jak světelné dýky. A v těchto sžíravých plamenech lehlo druhé údolí popelem. Jeho lákadla už na mne nikdy nepůsobila.“

„Takto jsem dospěl k třetímu úseku. Tam jsem zjistil, že se zmnohonásobila moje síla, již jsem pocítil v druhém údolí. Měl jsem pocit, že bych mohl uchopit samo slunce do svých dlaní a rozdrtit je v žhavý prach. Ale pocit síly musí být rovněž zkrocen, neboť je jen zkouškou lidské povahy. Není podlejšího pokušení nad tento vládychtivý pud! Sotvaže jsem si uvědomil toto nebezpečí, tísnící mne se všech stran, jal jsem se rozjímat ještě usilovněji. Moje rozjímání musilo být mocnější nežli síla, které jsem měl vzdorovat. Modlil jsem se — ach! jak jsem se modlil! — abych se vymanil z pout své vládychtivosti. Ale pokušení jako zuby hadí zůstávalo zabořeno v mém nitru. Však moje duše se mu nepoddala. Na křídlech rozjímání vylétl jsem stoupaje stále výš a výš, až výška pozbyla pro mne významu. Tu had otevřel svá ústa a odpadl mi od boku!“

„A teď jako slon, jenž prorazí ohradu, vřítil jsem se do onoho údolí, kde září Boží srdce. Jako by se moje srdce proměnilo v pochodeň zažehlou Jeho plamenem, zalévala moje duše svou září všechny věci. Od oblázků až po hvězdy — vše pělo v tomto lesku chvalozpěv Nevystižitelného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil takřka oproštěn od všech pokušení. Ale přece jen jsem dával na sebe bedlivý pozor. Ačkoliv jsem byl kalichem světla, zůstával jsem ještě nedůvěřivý k lidským svodům. Tato nedůvěřivost byla mi výstrahou. I rozhodl jsem se, že tu nebudu otálet. A tak přišlo období postu, modliteb a rozjímáním

„Na štěstí nemusil jsem čekat příliš dlouho. Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byly výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně, strhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl Jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále.“

„A tu jsem se ponořil do rozjímání ještě tužšího a hlubšího. Nebylo pro mne ani klidu ani radosti. „Buď Ho uvidím tváří v tvář anebo si vezmu život,“ říkal jsem si stále a stále. Počínal jsem si jako tygr, choulící se ke skoku. Modlil jsem se, čekal jsem a číhal. Nechtěl jsem se zdržet v údolí projevů. Nechtěl jsem naplnit svůj život pouhým velebením Boha. Potřeboval jsem Ho vidět. A tak jsem se tiskl k zemi v nejvroucnějších modlitbách. Náhle jsem uzřel cosi před sebou. V tom okamžiku jsem vyskočil — a octl jsem se v šestém údolí, v údolí vesmírného stavu. Byl jsem v samém předpokoji Milovaného. Mohl jsem Ho vidět i cítit vedle. Jen lehoučký, průsvitný závoj odděloval mou duši od Něho. Poznal jsem, že jsem konečně překročil práh Příbytku Jediného.“

„Ze šestého údolí lze už snadno vejíti do údolí sedmého. Leč tam nemá přístup ni slovo, ni nejmenší záchvěv lidské myšlenky. Jedině duše, zahalená v Mlčení, může odestříti onen závoj, abyste spočinuli v objetí Božím…“

Když Rámakršna domluvil, mlčeli po drahnou chvíli jeho posluchači. Konečně jeden z jeho nedočkavých žáků, místo aby strávil zbytek dne v rozjímání o tom, co mluvil Mistr, položil mu tuto otázku: „Lidé o tobě říkají, Mistře, že jsi nevzdělaný, jak si však máme vysvětlit, že víš vše, co napsali staří věštcové? Vždyť to, co jsi nám popsal, je uloženo v tlustých svazcích o metafyzice. Sám jsem nejednou slyšel, že prý jsi nevzdělaný.“

Rámakršna odpověděl docela jinak nežli obvykle: „Nikdy jsem nestudoval vědecké spisy, ale slyšel jsem učence o nich rozprávět. A když jsem je vyslechl, upletl jsem si z poznatků, které jsem považoval za pravdivé, věnec a ten jsem si ovinul kolem krku. Leč později jsem jej položil Bohu k nohám řka: „Božská matko, vezmi si všechny tyto svazky učenosti! Mé duši je třeba jediné tvé lásky!“

„Sotvaže Rámakršna odpověděl na tento dotaz, položil mu kdosi otázku ještě významnější: „Mistře, vše, co jsi nám řekl, lahodí duši a ukájí srdce. Nicméně můj svéhlavý duch by si přál vědět toto: Pravíš, že ten, kdo rozjímá, aby splynul s Ním v jedno jediné, dojde tohoto ztotožnění, budou-li všechna jeho slova, city a skutky vyjadřovat — „jsem On, jsem On!“ Ale kam dospějí ti, kdož se vydají na cestu opačným směrem říkajíce: „Ty nejsi já, ale já hledám Tebe!“ Projdou i takové bytosti sedmero údolími, aby s Ním splynuly v jedno? Anebo zůstanou od Něho navždy odloučeny?“

Nerozmýšleje se ani na okamžik Rámakršna odpověděl: „V otázce posledních věcí nezáleží na tom, říkáš-li Mu „Ty“, či pravíš-li „jsem On“. Lidé, kteří chápou Boha jako Bytost od sebe odlišnou, říkajíce Mu „Ty“, mají k Němu vpravdě láskyplný poměr. Je to přibližně poměr starého, oddaného služebníka k jeho pánovi. Oba stárnou a tu se pán obrací na svého přítele služebníka stále častěji a častěji. A na sklonku svého života radí se s touto perlou všeho služebnictva o každé důležité věci. Jednoho dne, dojat oddaností věrného služebníka, vezme ho za ruku a posadí ho na své vlastní vznešené křeslo. Služebník, uvedený do rozpaků, táže se vzrušeně: „Co děláte, pane?“ Ale jeho pán, drže si ho na trůně vedle sebe, mu odpovídá: „Jsi jedno se mnou, můj milovaný!“ A tak i když budeme vzývat Boha jako Bytost od sebe odloučenou, budeme-li Ho vzývat láskou upřímnou a sebeobětavou, učiní On nás jednoho dne rovnorodými. Ano, to je ztotožnění.“

Vypravuje se, jak jednou požádalo několik přátel dakšinésvárského světce, aby jim blíže vysvětlil stav ztotožnění. Naléhali naň: „Povíš-li nám něco o tom, budeme mít dokázáno vše. Vymez pojem ztotožnění a bude tím vymezen i pojem Boha!“

Leč světec odvětil: „Vymezím-li vám pojem Boha, k čemu vám to poslouží? Však já vím, co s tím zamýšlíte. Uděláte z toho věrouku a založíte mým jménem nové náboženství. Ó nikoliv! Já jsem nepřišel na svět nastolit novou víru.“

Nicméně jednou prý Rámakršna přece jen vymezil pojem Boha. Ptalo se ho totiž několik návštěvníků: „Vyložil bys nám něco, co si navzájem odporuje? Praví se, že jsi dospěl k ztotožnění: jsi tedy On. Přitom se však stále koříš božské matce. Nikdy neříkáš ‚já‘. Vždy říkáš ‚Bůh‘, ‚božská matka‘, ‚ona‘, ‚Ty‘. Ztotožnil-li ses s Bohem, proč Mu říkáš ‚Ty‘?“

Mistr odpověděl: „To je konec konců otázka chování. Viděl jsem Boha a spočinul jsem v Jeho objetí. Byl jsem nekonečné bytí, svrchovaný rozum a blaho. Ale nemohl jsem setrvávat v tomto stavu nebeském a současně dlít ve stavu pozemském. Ve stavu nadzemském není hranic. Tam každý a vše je jedno jediné bytí, bytí nekonečné, bezpodmínečné a nepopsatelné. Toto bytí nelze vylíčit slovy. Neboť slova mají svůj omezený, ohraničený dosah. Říkáme arciť ‚Ty‘, ‚ona‘, ‚matka‘ atd. Vezměte si na příklad sedm tónů hudební stupnice. A teď zpívejte tuto stupnici nahoru: do, re, mi, fa — až k tónu nejvyššímu. Co učiníte pak? Přijdete opět k tónu do. Každý člověk, jenž dostihl Mlčení, tohoto nejvyššího vrcholu života, otevře-li ústa, vysloví do. A do — toť Bůh!“

Překlad: Rudolf Janíček, kapitola z knihy Světec či Bůh?, Dhan Gópal Mukerdží

 

You must be logged in to post a comment.

© Copyright Centrum dhjánjógy - Designed by Pexeto