Svámí Vivékánanda a šaktipáta od Šrí Rámakrišny



A jako poznáme chuť mořské vody jen z jediné kapky, tak se obeznámíme s Rámakršnovým způsobem výchovy, budeme-li se obírat jen Vivékánandou. Neboť Vivékánanda byl ze všech Rámakršnových žáků nejrázovitější. A kromě toho je dobře znám jak v Evropě, tak i v Americe.

Už od dětství vynikal Vivékánanda skvělým nadáním, neohrožeností a přizpůsobivostí. Narodil se v kastě kšatrijů a dostalo se mu náboženské výchovy.

Jeho předkové žili přísným životem pravověrných hindů. Otec i děd vykonávali všechny náboženské obřady, které přikazuje posvátné Písmo. Ve Vivékánandově krvi nebylo nic, co by ho ponoukalo k uskutečňování změn od kořene. Kacířství v náboženských věcech neznal. Leč běda! Jako jinoch zapochyboval o možnosti poznati podstatu věcí a dobrati se absolutní pravdy. Uvěřil po vzoru některých staroindických filosofů, jako Čarbaka, že ‚Bůh neexistuje, že je jen výplodem kněží‘. Od Čarbakova agnosticismu přešel k atomismu Kanadovu. Později ho Kapilova filosofie sánkhjová utvrdila v názoru, že ačkoliv člověk musí vésti život naprosto bezúhonný, přece nemusí nutně věřit v Boha.

Sotvaže se Vivékánanda, v jehož žilách kolovala krev válečníků, přesvědčil o správnosti agnosticismu, jal se za něj bojovat. Ale úspěšný boj předpokládá stoupence a přátele. V kruzích pravověrných hindů je hledat nemohl. Neztratil však odvahu a vytáhl do boje připojiv se k osvícenskému hnutí Kéšabovu, s nímž sdílel společný zájem o společenské přeměny. A tak ještě nežli mu bylo dvacet roků, stal se známý jako obrazoborec a horlivý bojovník za mravní přísnost. Všichni jeho současníci shodně tvrdí, že Vivékánanda měl v úctě jediné pravdu a mravnost. Se zvláštním potěšením napadal zejména učené světce a bráhmany a odsuzoval jejich domnělá práva. Řádil, abychom tak řekli, jako býk agnosticismu v obchodě s náboženským porcelánem.

Jednoho dne přišel spolu s Kéšabem do Dakšinésváru. Očitý svědek této návštěvy — zemřelý Bhupéndranáth Basu — popisuje setkání Vivékánandovo s Rámakršnem takto:

„Vivékánanda a já jsme studovali Zákon, když tu pojednou mne Vivékánanda vybídl, abychom se ještě s Kéšabem a jinými přáteli vydali do Dakšinésváru. Jeho výzvu jsem uvítal, neboť jsem si přál vidět na vlastní oči, jaký je to vlastně světec ten Rámakršna. Když jsme přišli do chrámu bohyně Kálí, uzřeli jsme tam člověka podivného vzhledu s očima jako jestřáb. Jeho oči poznaly už na dálku, co je ve vás. Z tehdejšího rozhovoru si mnoho nepamatuji. Vzpomínám si jen na to, jak Rámakršna řekl Kéšabovi, když jsme byli už na odchodu: „Kéšabe, ačkoliv řečníš mnoho, nebudeš zrovna proslulý! Ale tento mladík“ — a ukázal přitom na Vivékánandu — „bude slavný i za mořem!“ Všichni jsme se zasmáli Rámakršnově poznámce. Myslili jsme si, že Rámakršna si tak dobírá Kéšaba, jenž se dopracoval jistého úspěchu i jména. Ale když jsem asi za deset let později čítával o Vivékánandových přednáškách v Anglii a Americe, často mi zatanula na mysli tato světcova slova.“

Ale tato Rámakršnova prorocká slova, místo aby Vivékánanda potěšila, se ho velmi nemile dotkla. Neboť tehdy mu zněla jako nemístné lichocení, z něhož čišelo přímo šarlatánství. Vivékánanda nenáviděl hadače z ruky, hvězdopravce, kouzelníky a všeliké věštce budoucího osudu. Nicméně přes tuto silnou nelibost k Mistrovi lákalo ho to k němu stále víc a víc, jak míjel čas. Cosi, co mu háralo v nitru, se vzpouzelo proti jeho rozumu, pevně rozhodnutému vícekrát se nesejít se světcem. A tak zatouživ ještě jednou a naposledy spatřit svatého muže, aby se přesvědčil, jaký je to člověk, vydal se Vivékánanda opět za ním. Cestou do Dakšinésváru cítil v srdci vzrušení. A říkal si: „Proč jen jdu za tím božím bláznem do Dakšinésváru? Vím přece, že Bůh neexistuje. Proč tam tedy vlastně jdu?…“ Takové myšlenky mu vířily v hlavě.

Když přišel do Dakšinésváru, seděl právě Rámakršna sám na pohovce. To bylo Vivékánandovi velmi milé. Řekl si: „Aspoň mne nebude před davem uvádět do rozpaků svým hloupým prorokováním.“ A sotva si v duchu pochválil Rámakršnovo okamžité osamocení, popudil ho poznovu Mistr těmito slovy na uvítanou: „To jsem rád, že konečně za mnou přicházíš. Čekám na tebe už tolik let.“

Vivékánanda se zjevnou drzostí se posadil na okraj pohovky. Chvíli nepromluvil žádný z nich ani slova. Můžeme si snadno představit tyto dvě tváře, pozorující jedna druhou. Mistr vypadal staře, velmi staře na svůj věk, kdežto mladý Vivékánanda měl tvář plnou a mohutnou jako mladý bronzový buddha.

A tak oba — jeden kvetoucí mládím a krásou a druhý zbavený všeho kromě neviditelného Boha — tu seděli zkoumajíce se pohledem navzájem. Pojednou, bez jediného slova, bez nejmenšího zvuku, zvedl Rámakršna pravou nohu a dotkl se jí těla Vivékánandova…

„V tom okamžiku,“ píše později Vivékánanda, „uzřely moje užaslé oči, jak se stěny pokoje zapotácely a zhroutily. Nábytek jakoby posedlý nějakou ďábelskou silou byl mrštěn na podlahu, kde se roztříštil na kusy a pak zmizel v prázdni. Obestřela mne nicota, nicota! V té se tenkoústý vesmír chystal pozřít mé jáství. Tehdy jsem pomyslil na sebe. „Neboť ztratit své já znamená zemřít!“ Smrt byla mi tak blízko, že jsem se jí mohl dotknout. Dolekán tímto úděsným viděním zavolal jsem o pomoc: „Och, světče, co se mnou zamýšlíš? Chci žít, nedej mi ještě zemřít, mám naživu otce i matku.“ Slyšev moje slova onen boží Šílenec se hlasitě rozesmál. Pak mi rukou přejel přes prsa a pravil: „Pro dnešek toho necháme. Není třeba, abys viděl vše najednou. Později uvidíš další.“ Po těchto slovech jakoby pod dotekem kouzelného proutku se stěny, nábytek a pokoj vrátily zase zpět na své místo a já se cítil jako před tím.“

„Později onoho dne jsem se sám sebe tázal, zdali Rámakršna na mně nevyzkoušel hypnotismus či nějakou magnetickou sílu. Leč to, že v žádném okamžiku oné zkušenosti jsem nemohl zjistit nic, co by poukazovalo na hypnotismus či mesmerismus, mne ještě více zmátlo. A tak jsem musil dospět k závěru, že tu jsou jistá tajemství, která se navždy budou vymykat našemu rozumovému chápání, na němž si tolik zakládáme. A tato zkušenost mne přesvědčila také o tom, že Rámakršna není šílený. Šílenec nedokáže obrátit vniveč lidské smysly a rozum. A tak přemýšleje o své zkušenosti strávil jsem zbytek dne s ním doufaje, že jednoho dne on sám vrhne více světla na tuto věc. Konečně slunce zapadlo, a jelikož jsem se musil vrátit domů, poklonil jsem se před ním hluboce a zvedl se k odchodu. Ale Rámakršna mne nepustil, dokud jsem mu neslíbil, že přijdu opět.“

Ale Vivékánanda se svou návštěvou nijak nespěchal, ačkoliv jeho srdce po ní prahlo. Po mnoho dnů hloubal o svém nedávném prožitku. Tato duchovní zkušenost ho stejně okouzlovala, jako děsila.

Ať se jí však obíral po jakékoliv stránce, nikde nenacházel uspokojivé vysvětlení. A na dovršení všeho zmatku ozýval se v jeho duši tento hlas: „Běž za ním! Jen on ti může dát vysvětlení.“ Jak míjely dnové, volal tento hlas stále důrazněji. Nic jej nemohlo umlčet. Konečně, jako řeka poslouchá pobídky moře, uposlechl i on volání své duše a navštívil Srí Rámakršnu.

„Při třetí návštěvě,“ pokračuje Vivékánanda ve svých pamětech, „čekalo na mne největší překvapení. Zastihl jsem Mistra v zahradě. Vybídl mne, abych šel s ním. Ubírali jsme se na břeh svaté řeky a pak volným krokem jsme se vrátili do kláštera. Rámakršna si sedl na pohovku a já na její okraj jako před tím. Za okamžik se mne opět dotkl. Tentokrát…“

Vivékánanda nikdy neprozradil, co se tehdy událo. Musilo to být pro něho jistě něco významného, jestliže nechtěl znesvětit tuto zkušenost popisem, aspoň ne popisem vlastními slovy. Ale po letech Brahmánanda, M a Saradánandá se na to vyptávali Rámakršny. A Mistr odpověděl takto:

„Když Vivékánanda ztratil své dočasné jáství, položil jsem mu několik otázek, které se týkaly jeho samého. Tázal jsem se ho především na to, jak daleko už pokročil na cestě svého naplnění. A tázal jsem se ho také, proč přišel na svět. Jeho odpovědi byly jasné a vnesly do celé věci jistotu. Věděl jsem vše, co o sobě vypovídal, už ze svého rozjímání. Nicméně byl jsem rád, že jeho slova mi to jen potvrdila. Usoudil jsem také, že až v nejbližším rozjímání vejde ve styk se svým pravým Jástvím, odvrhne od sebe okamžitě svou tělesnou schránu a vznese se zpět do svého Domova. Neboť květ jeho Duše byl plně rozvinutý.“

Když asi za devatenáct let později Vivékánanda v klášteře zemřel, přepadla ho smrt uprostřed nejhlubšího rozjímání, v němž byl pohřížen už tři dny před tím. Stalo se tak za sedmnáct let po smrti Rámakršnově. Viděl jsem místnost, v níž Vivékánanda se hloubil v rozjímání. A mluvil jsem i s těmi, kdož ho neustále pozorovali v oněch dnech. Vyprávěli mi též o tom, co starší světci slyšeli před lety z úst samého Rámakršny.

Překlad: Rudolf Janíček, úryvek z knihy Světec či Bůh?, Dhan Gópal Mukerdží

You must be logged in to post a comment.

© Copyright Centrum dhjánjógy - Designed by Pexeto