Dhjánjógí vysvětlil, že mladá Ánandí Má je vysoce vyvinutou duchovní bytostí a že pokud mu její rodiče dovolí, aby zůstala s ním, mohl by jí pomoci dostat její energie, které skrze ni proudí, pod kontrolu, aby mohla žít takovým životem, kdy by pracovala ve prospěch lidstva. Ánandí Má se po požehnání od rodičů okamžitě přestěhovala do jeho ášramu v Gudžarátu, kde po dobu tří let zůstala téměř neustále v hlubokých meditativních stavech. Meditační mistr, který pracoval po desetiletí na tom, jak pomoci ostatním zvednout jejich duchovní energii, se nyní potýkal s případem Ánandí Má, které pomáhal dostat se na zem do běžného světa, kde by mohla normálně fungovat. Vážil si její duchovní síly natolik, že ji pověřil, aby začala zasvěcovat žáky, i přesto, že jí bylo dosud pouhých patnáct let. Dhjánjógího vlastní příběh je také pozoruhodný. Opustil domov, aby přijal život toulajícího mnicha, když mu bylo sedm let. Po třiceti letech neustálé duchovní praxe potkal adepta, který ho zasvětil do stezky Kundaliní mahá-jógy. Tato stezka má své počátky před třemi tisíci lety, kdy Ráma, statečný bojovník a král Ajódhje, zasvětil dalšího velkého mistra této tradice, svoji ženu Sítu, která obratem přenesla linii dalším žákům. Nejzákladnějším aspektem této jógy je zklidnění dechu a recitování posvátných manter této linie. Když se žákova mysl zklidní, Guru mu předá šaktipátu, což je předání vědomí (energie), které v podstatě znovuvytvoří mistrův vlastní stav duchovní realizace ve vnímavé duši žáka. V průběhu neustálé praxe se studenti učí stabilizovat v tomto vyšším stavu vědomí a nakonec získají schopnost vštípit podobné stavy u druhých.

Dhjánjógí, který rychle dozrál do úrovně, kdy sám mohl učit, zasvětil zbytek svého života tomuto učení a humanitárním projektům. Je také známý a velice vážený po celé Indii díky svým aktivitám pomoci hladovějícím a žíznícím lidem, které organizoval, a stejně tak je znám pro své vynikající vlastnosti a dlouhověkost. V roce 1976 přijel na pozvání amerických žáků do USA, kde začal učit. Spolu s Ánandí Má po boku zasvětil tisíce Američanů do mysterií kundaliní, proudu jemné energie, o které se říká, že proudí páteří v okamžiku duchovního probuzení. Poté, co založil střediska v Mainu, Connecticutu a Kalifornii, se v roce 1980 vrátil natrvalo do Indie. Měl dojem, že Američani budou pokračovat v praktikování tohoto cvičení, které jim přinese blaho, a proto se rozhodl nechat svou žákyni, Ánandí Má v USA, aby pokračovala v jeho práci.

Ánandí Má, které je nyní okolo třiceti pěti let, má drobnou postavu a klidné chování, což odporuje jejímu duchovnímu významu. Její tichá přítomnost v místnosti může být snadno přehlédnutelná do té doby, než se usměje a můžete vidět pronikavou hloubku duchovní zkušenosti v jejích velkých hnědých očích. Doprovází ji uvolněně vypadající Ind jménem Dilípdží, který mi nabídl vonný indický kořeněný čaj namáčený v mléce, když jsem měla rozhovor s Ánandí Má. V roce 1980 Dhjánjógí doporučil Ánandí Má, aby si vzala Dilípdžího, který byl jeho žákem již sedmnáct let, a aby pokračovali oba společně. Dilípdží seděl po boku Ánandí Má při všech veřejných programech; když ji její nezralá angličtina zradila, naznačila něco v jazyce gudžarátí a Dilípdží to přeložil. Dnes si oba osvojili týmovou práci, takže když položím několik otázek Ánandí Má, odpoví mi na to s úsměvem ve svém rodném jazyce a Dilípdží to přeloží, a tu a tam přidá svoje vlastní vhledy a poznámky.

Zeptala jsem se jí: „Zajímalo by mne, co ve vás probíhalo, když jste byla dítě a postupně dorůstala do vyšších stavů uvědomění? Uvědomovala si vaše rodina, o co běží? Jak se vůči tomu zachovali, když jste byla ještě malá?“

Ánandí Má přikývla a odpovídala v rodném jazyce gudžarátí. Dilípdží to přeložil takto: „Jeden z velice silných pocitů, který měla již v raném dětství, byl ten, že se jí zdálo, že je jako pták, který si letí sem a tam a není k ničemu připoután. To byl velice silný pocit, který měla téměř neustále. Tento postoj ji držel stranou od ostatních běžných věcí. Většinu času byla ráda sama a v klidu. Výsledkem toho ji to ani moc nešlo ve škole, nemohla se soustředit na své studium.“

„Její otec byl zběhlý v duchovních věcech a ve skutečnosti ještě než toto všechno začalo, on sám zašel k Dhjánjógímu a obdržel šaktipátu, takže měl sám pochopení, o co tu v jejím případě jde, když začala vstupovat do meditace a do samádhí. On a celá rodina jí byli velmi ku pomoci, ale stejně tak si nevěděli rady, co si s tím počít, a proto také zavolali na pomoc učitele Dhjánjógího.“

Nemohla jsem si pomoci a utrousila poznámku, že kdyby se Ánandí Má narodila na Západě a měla tyto zkušenosti, byla by poslána k psychiatrovi. Zeptala jsem se, co s ní Dhjánjógí udělal. „Když ji Dhjánjógí poprvé potkal, proudil skrze ni nesmírně silný proud energie. Její kundaliní byla velice aktivní a síla prány (vitální energie) na vrcholu jejího těla byla velmi intenzivní. Ve skutečnosti řekl, že kdyby to mělo pokračovat, její tělo by pravděpodobně nezůstalo naživu. Nebyla vůbec schopná fungovat na naší běžné úrovni, takže s ní musel pracovat a dostávat dolů, aby se postupně dostala pod kontrolu její energie. Trvalo mu to téměř tři roky, potom jí dal mantry a určité techniky jógy.“

Zeptala jsem se: „Měla Ánandí Má jako dítě nějaké zdání o tom, že se stane duchovním učitelem?“

„Neměla absolutně žádný sklon být v této roli, ale Dhjánjógí řekl: „Plavidlo je připravené.“ Bylo mu řečeno mistry jeho linie, že právě ona bude pokračovatelem jeho práce. Nebylo to něco, co by se stalo na základě její vlastní vůle; byl to Dhjánjógí, který ji požádal, aby pokračovala v této práci.“

Zajímalo mě, jaké to bylo být osobně cvičen věhlasným meditačním mistrem. Zeptala jsem se proto, abych se dozvěděla, jaký byl Dhjánjógí. Její oči se zatřpytily vzpomínkami.

„Když odešla z domova a šla k němu do ášramu, nejvíce ji oslovil způsob, jakým ji přivítal. Řekl jí: „Kde jsi byla celé ty roky? Čekám na tebe!“ A potom jeho láska, jeho péče, jeho jednoduchost, jeho jemnost, kterou ji zahrnul, byla tak výjimečná a pronikavá, že nikdy předtím nic takového v životě nezažila. Když se podívala do jeho očí, bylo to jako nekonečný oceán. Cítila, že se v něm rozplyne.

„Během tří let s ním byla dojata jeho péčí, kdy odložil vše stranou a pracoval ve dne v noci jen s ní. Někdy byla ponořená v meditaci několik hodin a trvalo dalších několik hodin, než jí probudil. To se mohlo stát kdykoliv, takže v té době měl několik nocí beze spánku! Jeho celý denní rozvrh byl tím pádem narušený, ale nikdy kvůli tomu nebyl zlostný. Kdokoliv jiný by na základě těchto okolností jistě ztratil trpělivost! Vždy se o ni staral od těch nejjednodušších věcí až po ty zásadní. Byl její matkou, jejím otcem, jejím Guruem. Dělal pro ni vše.“ „Vstupovala jste do vyšších stavů vědomí. Jaké to byly stavy? Každý říká, abych nepokládala takové otázky, protože tu nejsou žádná slova, která by tyto stavy bytí popsala. Ale když jste vstupovala do meditace, byla jste stále vědoma podobným způsobem, jakým jste vědoma nyní? Byla zde radost nebo to bylo za radostí? Co jste zakoušela?“

Ánandí Má chvíli zápasila s tím, jakými slovy to má vyjádřit, a potom pověděla něco v gudžarátí. Dilípdží to přeložil takto: „Říká, že svou první zkušenost prožila doma. Rodiče měli doma sochu Božské Matky a ona zpívala nějaké mantry. Zcela náhle vyšlo ze sošky Matky velice zářivé oslňující světlo, jako kdyby právě vyšlo tisíce sluncí, a pak s Matkou naprosto splynula. Poté ztratila vědomí. Potom přišly chvíle, kdy si byla vědoma své zkušenosti, ale v podstatě to je nutné zakusit, nelze to popsat. Je to za slovy, protože to není z tohoto světa a není to z této úrovně vědomí. Tento stav je tak výjimečný, že se nikomu nechce z něho vycházet. Proto ji také musel Dhjánjógí dlouho přivádět nazpět do bdělého stavu. Duše nechce z tohoto stavu vyjít.“

„A přesto tu jste mezi námi. Velice mě zajímá tato energie, se kterou vy a Dhjánjógí pracujete.“ Kundaliní je něco, čím jsou velice zaujati západní studenti jógy, ale mám za to, že to stěží někdo z nich skutečně pochopil. Četla jsem o tom mnoho knih a nakonec, když jsem dočetla knihu, jsem byla více zmatená, než když jsem jí začala číst! Probíhá mnoho přednášek na toto téma, ale málokdy mě přednášející přesvědčí. Odvažuji se doufat, že se mi nakonec dostane nějakého objasnění celé této záhadné záležitosti. Jeden můj přítel, který strávil mladá léta tím, že sbíral zkušenosti ze zasvěcení od různých učitelů, tvrdí, že šaktipáta, tedy přenos energie, který obdržel od Ánandí Má, byl dosud nejúčinnějším a nejjasnějším zasvěcením, které kdy získal. Proto by snad mohla Ánandí Má, jestliže je opravdu mistryní těchto jemných energií, vysvětlit jejich princip v pojmech, kterým porozumím. Vyhrkla jsem otázku: „Co je to skutečně kundaliní?“ Doplnila jsem, že někdy mají lidé nějaké neurčité nebo silné zážitky, po kterých začnou velice věřit tomu, že jim jejich kundaliní vyvstala, ale nejsem přesvědčena o tom, že to je pravda.

Ánandí Má se směje a její tmavé oči se lesknou, ale potom zcela zvážní. „Kundaliní“ je část duše, která přichází předem a připravuje tělo, aby pak do něj mohla vstoupit celá duše. Poté, co je tvoření fyzického těla ukončeno, ukryje se jako dřímající síla na kořeni páteře. Jógini užívají tu samou energii, se níž se dostávají nazpět k duši a pak k Bohu.

„Je zobrazována jako had kvůli způsobu, kterým se tato energie pohybuje. Leží tři a půl krát svinutá, což má několik různých výkladů. Například se říká, že to zastupuje trojí aspekt stvoření: vznik, trvání a zničení, nebo také tři kvality: sattvu, radžas a tamas, tedy jasnost, činnost a nečinnost. Také je odkaz na tři stavy vědomí ve svých rozličných úrovních, které známe jako bdělý stav, spánek a stav snění. A nejvíce ze všeho to prý reprezentuje pravdu, vědomí a blaženost, tedy sat, čit a ánandu. Zbývající poloviční svinutí je stav, kterého bychom všichni měli dosáhnout. Je to turíja, což je čtvrtý stav, který je zcela nad obyčejným vědomím.

„Kundaliní je mateřská energie, je to ádi šakti, která vede bytost do vyššího cíle pomalu a postupně. Tato energie s sebou přináší jako část tohoto probuzení určité negativní zakoušení, což je součást očistného procesu. Proto to také způsobuje určitá nepochopení, protože lidé najednou nevědí, co si mají počít. Dále je tu mnoho chybných poznatků, díky kterým si tito lidé nesprávně myslí, že mají probuzenou kundaliní. Je možné vidět mnoho takových lidí. To, že je vaše kundaliní probuzena či nikoliv, je vám jasné, jako když od sebe rozeznáváte den a noc. Bohužel v Americe o tom není dostatečné kulturní povědomí, a proto je v tom zmatek, koluje nepochopení a mysl není často přístupná přijmout zkušenost probuzené kundaliní. V západní kultuře se o tom nikde nemluví, a tak lidé věří tomu, že se s nimi děje něco špatného. To je ten problém.“ „Možná víš něco o nedobrovolných fyzických pohybech, kterým se říká krija, které mohou nastat spolu s probouzením kundaliní a které jsou částí očistného procesu. Možná jsi slyšela, že příkoří a křivda zanechané na člověku sebou nesou průliv emocí. Zlost, strach a podobné pocity se často objevují poté, kdy je kundaliní probuzena, ale vesměs to jsou velmi krátké výjevy. Je to jen dočasný očistný proces, jsou to vaše samskáry (nevědomé tendence a touhy), jež musí být zapomenuty, aby se mysl stala čistá, na základě čehož dojde k osvobození bytosti.

„Každá individualita bude mít rozdílné zkušenosti, protože každá má jinou minulost. Navzdory tomu všemu je tu někde ukryt vjem klidu, míru a radosti, jenž se nachází na samém počátku zrání. Pokud se bytosti podaří objevit a spoléhat se na tento vjem a pracovat na jeho zrání, z nepatrné radosti se stane větší, až dojde k dosažení konečného cíle, kdy se z tohoto vjemu stane stálá součást bytí. Tento vnitřní stav míru a radosti je totožný pro všechny.“ Ánandí Má si povzdechne a pak pokračuje: „Bohužel zde ve Spojených státech je zvykem, že mnoho lidí pořádá semináře a hovoří o kundaliní. V Indii se nikdo nestane učitelem dříve, dokud není požádán svým učitelem, aby tak učinil. Je zde velice málo lidí, kteří opravdu učí. Mají roky a roky praxe a zkušeností. Pouze jen tak si troufnou učit. Učení je poslední věcí, která je v mysli. Musíte se nejprve stát na tomto poli odborníky. Mistrovství vám přečtení několika knih nepřinese. Člověk nepotřebuje pouze roky praxe, zkušeností a milosti od učitele, ale také milost linie. To je energie, která byla utvářena po staletí, po tisíciletí. To je nahromadění stovek tisíců let praxe. Když je tato energie přenesena, přináší to zcela zásadní rozdíl. „Před několika staletími bylo v posvátných písmech napsáno, že probíhá zvláštní doba, tzv. kálí-juga či věk temna, kdy jsou učitelé slepci, kteří vedou hluché lidi, kteří stejně nechtějí naslouchat. To je špatná kombinace. Alespoň je dobré to, že hovoří o kundaliní a stále se k ní odkazují, ale někdy je poloviční poznání škodlivější, neboť lidi poškozuje a způsobuje více problémů.

„Nezáleží na tom, co člověk dělá, pokud zde je jakýkoliv duchovní vývoj. Je to kundaliní, která uvnitř něho pracuje. Je to energie, která mu pomůže projít skrze různé zkušenosti, které jsou potřebné pro individuální vývoj, a nakonec ho dovede k realizaci, kdy stojí tváří v tvář podstatě. Jinými slovy kundaliní je jako paprsky slunce. Jestliže chcete dojít ke slunci, následujete jeho paprsky, dokud nedospějete k jejich zdroji. Tím je spojení Šivy a Šakti, stoupající a přecházející v jemnou Sadá-šivu (nejzazší skutečnost).“

Jeden žák Ánandí Má mi řekl, že jeden z důvodů, proč ho spolu s jeho ženou přitahovala Ánandí Má a Dilípdží, byl ten, že jsou pár. Mnoho indických učitelů ve Spojených Státech žijí, nebo to alespoň o sobě tvrdí, v celibátu. Jsem zaujat jejich společnou cestou, kdy vystupují jako společná jednotka. Zeptala jsem se jich, zda by mohli říci něco o svém společném životě.

„Traduje se, že abyste se duchovně vyvíjeli, měli byste vzdát světa a praktikovat celibát, ale jestliže půjdete hlouběji do indické duchovní historie, zjistíte, že většina velkých světců (ršiů) měla rodinu a žili v páru. Jejich protějšek nemusel být vždy v popředí, ale mnoho žen bylo samo o sobě velkými jóginkami a pomáhalo jóginům přejít na jejich úroveň. Dhjánjógí vždy zdůrazňoval, že byste měli žít ve světě, dělat své běžné povinnosti, a i přesto duchovně stoupat a vyvíjet se. K tomu, abyste měli funkční dvoukolák, potřebujete dvě kola. V rodinném životě je více podpory. To je přirozený stupeň Šivy a Šakti, spojení začíná přímo zde, v samotném božském bytí. Společné manželství není určené jen pro fyzické spolužití, ale také pro duchovní podporu. Dělá velké změny. „Dhjánjógí vždy říkal, že sanjás či vzdání se světa není vnějším aktem, ale že to je vnitřní stav mysli. Když jste odpoutáni od všeho, pak se jedná o skutečný sanjás. Ánandí Má tak chtěla žít, ale Dhjánjógí jí řekl: „Ne, žiješ ve světě, a v tom taky pokračuj. Ty už sanjásinem jsi.“

„Pravý vjem odpoutání musí vzejít z mysli, ne z vnějšku. Můžeš se vzdát všeho a jít meditovat do lesa, ale jaký to má smysl, jestliže je tvoje mysl stále ve vzpomínkách na město? Pokud žijete s morální zdrženlivostí, můžete stále žít ve světě a stejně tak se duchovně vyvíjet. Zůstaňte ve světě. Udržujte rovnováhu.

„Další důvod, proč nám Dhjánjógí doporučil, abychom se vzali, byl ten, že ona stále vstupovala do hlubokých stavů meditace. Někdo je nutný, aby ji pomocí speciálních technik probudil, a já žil s Dhjánjógím třicet let, takže jsem byl dostatečně zkušený. Ánandí Má se občas do těchto stavů vrací a probudit ji zabere mnoho času a energie. Nemůžete ji nechat dlouho samotnou. Ve skutečnosti vstupovala do meditace během spánku a pokaždé, když měla ráno vstát, toho sama nebyla schopna. Bylo zapotřebí ji probudit pomocí speciálních technik. Je to pouze posledních pár let, že se začíná sama probouzet, ale přesto se může stát, že se sama neprobudí. Proto s ní někdo musí být.“

Sledovat, jak Ánandí Má a Dilípdží mluví společně, je úžasné. Je to, jakoby žili v symbióze. Řekla jsem jim: „Vím, že v indické tradici se muž a žena pokládají téměř doslova za jedno, do té míry, že muž nesmí provádět určité rituály, dokud není přítomna jeho žena. Nechci to příliš idealizovat, ale skoro to vypadá, jako byste v této jednotě žili. Téměř se zdá, že znáte myšlenky toho druhého.“

Dilípdží odpověděl: „Lidé se berou z různých důvodů, třeba aby měli děti. Ale když je v manželství kladen důraz na duchovní vývoj, pak energie pracuje na zcela jiné úrovni. Neustále musíme myslet na druhé více než na sebe.“ Účastnila jsem se mnoha jejich veřejných programů a na každém z nich se vyskytla jedna otázka, o které se pak mluvilo. Většina Američanů, kteří se zajímali o jógu, byli zasvěceni v nějaké tradici. Třeba je to velice přitahovalo k Ánandí Má, ale nevěděli, zda mohou přijmout zasvěcení do Kundaliní mahá-jógy, aniž by byli nevěrní svému původnímu učiteli. Zeptala jsem se proto: „Je škodlivé měnit Gurua? Měla bych zůstat věrná praxi pouze jedné linie nebo můžu začlenit některé techniky, které učíte, do mé každodenní praxe?“

Odpověděli mi: „To je ve skutečnosti jedno ze zklamání, které nás potkalo při naší práci v Americe. Lidé zde mají sklon měnit učitele a navštěvovat jednoho za druhým a brát si od každého jen něco. To je do určitého stupně v pořádku. Od určité doby to ale vnáší zmatek do jejich vnímání. Vždy lidem doporučujeme, aby zůstali věrní jedné stezce a jednomu učiteli a brali to za svou hlavní cestu, a potom, pokud budou chtít, šli k jiným učitelům a učili se cokoliv, co chtějí, co by jim pomohlo v jejich základní praxi, čímž by docházelo k jejich duchovnímu pokroku. Ale lidé mají sklony to brát jako: „Proč nejít do tohoto ášramu, proč nenavštívit právě tuto učitelku,“ a příští víkend přijede do města někdo jiný a opakují zase to samé. Z toho je vidět, jak povrchně provádějí praxi, tudíž z ní nemohou mít žádný užitek. Pokud jste šťastní se stezkou, učitelem a svou praxí, pak není potřeba dělat cokoliv jiného, jen zůstat věrný svému Guruovi. Když si jdete poslechnout někoho, je to kvůli duchovnímu společenství v jeho přítomnosti neboli satsangu. Pokud vás někdo inspiruje daleko více a silněji, pak to je v pořádku.“

„Ale většinou je to tak, že tu je mnoho lidí, kteří praktikují rozdílné věci, a přesto jejich kundaliní nemusí být probuzena. Avšak v určitém bodě se toto probuzení musí uskutečnit, ať již vědomě či nevědomě. Dhjánjógí, náš učitel, vždy cítil, že nevadí, když člověk, který ho navštíví, obdrží šaktipat, a tím je jeho kundaliní probuzena. Potom je jedno, zda znovu přijde nebo zda praktikuje právě toto. Prospěje mu to tak jako tak, protože princip Kundaliní mahá-jógy spočívá v tom, že kundaliní sama vás přiblíží k cíli. Nezáleží na tom, co děláte, energie bude i tak pracovat. Náš učitel ji měl vskutku otevřeně k dispozici. Lidé přišli a odešli. Byl připravený vždy energii předat, pokud jste měli zájem šaktipátu obdržet. Někteří lidé s ním zůstali pár měsíců nebo roků, jiné jsme po šaktipátě nikdy více neviděli, odešli navždy. Ale na jemném stupni je tato energie stále vede a pomáhá jim.“

„Princip Kundaliní mahá-jógy je ten, že jakmile je energie probuzena prostřednictvím šaktipáty, zůstává aktivní po dobu tří životů. Během této doby dovede člověka zcela jistě k cíli, ať už táhne nebo je tažen, jak my říkáme. Proto také vidíme některé lidi, které potkají v jejich životě velké katastrofy, velké nehody nebo ztratí někoho, ke komu byli velice připoutáni. Tímto způsobem často kundaliní přivodí člověku drsný šok, který ho vyvede ze spánku, kdy si opět může říci: „Hej, je čas vstát a začít znovu kráčet kupředu.“

„Kundaliní mahá-jóga velmi často zdůrazňuje nenahraditelnost Gurua jako poskytovatele duchovní energie. Přesto však v posledních pár letech mělo mnoho lidí ze Západu trpké zkušenosti s prapodivnými postavami, vydávajícími se za indické guruy a tím pádem byl koncept nekritického padnutí k nohám gurua silně zpochybněn.“ Zeptala jsem se Ánandí Má, jaký by měl být upřímný žákův závazek vůči svému Guruovi a jakou má Guru zodpovědnost vůči žákovi.“

„Hlavní role Gurua je dostat žáka ke konečnému cíli a nezáleží na tom, jak obtížné či za jakou cenu to bude. Je zodpovědný za to, jak nejlépe pomoci svému žáku postoupit na jeho cestě, jak odstranit obtíže a nabídnout jakoukoliv pomoc, kterou žák potřebuje v procesu duchovního vývoje. Guru může pomoci žákovi i ve věcech každodenního života a dokonce, jestliže je to nutné, jak se píše v písmu, se Guru může vzdát svého života, jen aby pomohl žákovi dosáhnout cíle. Jiné předpoklady nebo háčky v tom nejsou.“

Dilípdží dodává: „Pohlédněte na zkušenosti Ánandí Má, které měla se svým Guruem Dhjánjógím. Často v době, kdy zakoušela bolest a brečela, Dhjánjógí také ronil slzy. Bylo to vzájemné propojení bolesti mezi Guruem a žákem. Navzdory všemu, co pro ni udělal a jak se pro ni obětoval, nikdy od ní neočekával nazpět nic jiného, než aby duchovně zrála a dosáhla svého cíle. On je tím, čemu se říká Sat-guru, učitel, který vás může dovést ke konečnému cíli. Jsou zde rozdílné stupně guruů. Kdo učí hatha-jógu, je také guru, ale nemusí vás nutně ke konečnému cíli dovést. Ale dovede vás na cestu a takříkajíc vás odstartuje.“

Ánandí Má řekla pár dalších slov v gudžarátí a Dilípdží se ke mně obrátil: „Pro žáka je samozřejmě nutné, aby následoval učení učitele s velkou láskou a oddaností. A toto je zase role a povinnost žáka, starat se o vnější a fyzické potřeby učitele, o jeho základní potřeby, které mu umožňují slušný a příjemný život. Je to něco jako vztah mezi otcem a synem nebo mezi otcem a dcerou. V dávných dobách žáci většinou odešli za Guruem a žili s ním pod jednou střechou a Guruova žena se o ně starala jako o vlastní děti. Dříve to bylo jiné. Nyní jsou věci zcela odlišné. Dříve také králové podporovali Guruy, protože to byly jediné školy. Je tedy vidět, že se podmínky zcela změnily.

„Falešní učitelé nejsou ničím novým. Stávalo se to i dříve, před mnoha lety a nejen v Indii, ale všude na světě. Bohužel pro některé lidi je duchovnost prostředkem k výhodnému živobytí. Lidé by měli být opatrní a nezaplétat se, neměli by jen tak vstupovat do vztahů. Je tu přísloví, které říká, že předtím, než přijmete učitele, ho tisíckrát prověřte. Pouze když se ujistíte, že je pravým a nefalšovaným, přijměte ho za svého skutečného učitele. Jakmile ho jednou přijmete, už si další otázky nepokládejte a následujte ho.“„Další věc, kterou je třeba mít na paměti, že ačkoliv Guru je falešný, učení, které dává, pokud vychází z posvátných písem, nikdy falešné není. Jestliže v určitém bodě lidé zjistí, že měli falešného učitele, mohou ho opustit, v učení ale mohou dále pokračovat. Na jemné úrovni pravděpodobně získali učení i prostřednictvím takto falešné osoby. Učení jsou určena jim, takže by v nich měli pokračovat, a nezáleží, kdo jim je první předložil. Jestliže pokračují v daném učení, dosáhnou svého cíle. Není třeba být na pochybách.“

„Mým pochopením je, že někteří lidé, ačkoliv přišli z Indie a jsou docela vyzrálí, přesto nedosáhli dokonalého stavu. Západní kultura může srazit lidi dolů, pokud nejsou dostatečně opatrní, a to se také často stává, jak slyšíme a vidíme. V posvátných písmech se říká, že i když se praktikujícímu podaří dosáhnout vyššího stupně, musí být velmi opatrný, aby neupadl zase dolů. Je jen pár jedinců, kterým se nemůže nic stát, protože prošli celým procesem do hloubky, a důkladně vše prozkoumali. V mezních situacích ale praktikující většinou upadnou.

„V posvátných písmech se říká, že teď bude mnoho falešných učitelů. Budou prospívat a bude je následovat mnoho lidí. Opravdoví učitelé ale budou více trpět. Je to část energie této doby, takže s tím nelze nic dělat.“

Prohodila jsem: „Jako Indové jste vyrůstali v neobyčejně bohaté duchovní kultuře. Když se stýkáte s lidmi ze Západu, pracujete se zcela odlišnými typy žáků. Ráda bych věděla, co považujete za jejich silné stránky a co za jejich slabiny.“

„Dhjánjógí slyšel, že jiný světec (Upasáni Baba), který již není v těle, říkával, že na Západě se narodilo mnoho duší z Indie. Tím je na jemné úrovni naznačeno, že tyto duše potřebují ke svému vývoji také učitele z Indie. Proto se Dhjánjógí rozhodl sem přijít. Plánoval, že zůstane pouze šest měsíců, ale co uviděl opravdové nadšení lidí a jejich silnou touhu duchovně růst, rozhodl se zůstat déle. Mnozí lidé mu říkali, že je zapotřebí, aby u nich zůstal déle. V Indii je zvykem, že lidé berou tyto věci jako zdvořilostní gesto, i když je tam daleko více těch, kteří jsou opravdu hodně zaujatí duchovním životem a jsou schopni dělat mimořádné věci, aby duchovně rostli, což je nesrovnatelné se Západem. Dhjánjógí se přesto rozhodl zůstat déle a pomáhat lidem na Západě, protože zde nebyl dostatek informací, po kterých lidé tak prahli.“

Zeptala jsem se, zda Ánandí Má nebyla při práci se studenty na Západě něčím zvláštním frustrována.

„Na duchovní úrovni nic frustrující není, ale vzhledem ke kulturním odlišnostem vidíme, že studenti si prosazují něco, co není pro jejich růst dobré, a to shledávám jako frustrující. Není to jejich chyba, ale jsou to samskáry (psychologické tendence), které jim byly vštípeny v jejich dětství. Dokonce i nyní je v Indii celá společnost založena na duchovnosti, takže je opravdu velký rozdíl, co se týče dospívání dítěte a jeho výchovy. Zde na Západě nevidíme tak silný vliv duchovnosti jako v Indii. Jestliže se chce někdo vyvíjet, setkává se s něčím, co ho vrátí zpátky a co si žádá mnoho energie, aby to opustil. Často máme pocit, že dané osobě chceme něco dát, ale ona nechce nic přijímat. Pokud by to byl Ind, bylo by to daleko snazší.“

Přišla mi na mysl věc, se kterou jsme se já a moji studenti jógy na Západě setkávali. Ať je nebo není pravdou, že duše, které strávily mnoho životů v Indii, se nyní rodí na Západě, osobně zjišťuji, že mě již od samého dětství přitahuje indická filozofie a praxe. Tato náklonnost se vždy nijak hladce neslučuje s mými západními kulturními pohledy a zvyky. „Je tu vzrůstající část studentů jógy, která by nejraději odešla do lesa a prováděla duchovní praxi, ale je tu také velice silná touha být úspěšný ve své práci, vydělat peníze, koupit krásný dům. Je těžké skloubit toto všechno dohromady.“

„To jsou samskáry. V dětství jste byli vychováváni k tomu, že abyste byli v životě úspěšní, musíte vydělat peníze, koupit si nejlepší auto nebo nejlepší dům. Tato představa je již od dětství zakořeněna ve vaší mysli a stala se z ní tak silná samskára, že zabere hodně času a energie, než jí opustíte. A ve stejnou dobu samskáry vašich minulých životů vám našeptávají, že byste se měli duchovně rozvíjet, a proto byste nejraději odešli do lesa. Tento konflikt zůstane, vezměte si ale to nejlepší z obou světů. Pracujte tvrdě a vydělávejte peníze, na tom není nic špatného. Účast na skupinovém ústraní je také velmi prospěšná. Kdykoliv můžete, odjeďte do lesa a provozujte zde praxi. Stačí, když to budou krátké prázdniny, třeba jen dva týdny nebo měsíc či déle. V této zemi máte mnoho takových zařízení, kde to lze provozovat, takže vedle vašich běžných pracovních povinností si zvykněte na to, že každý půlrok nebo rok odložíte práci a odjedete do ústraní a budete provozovat svou duchovní praxi.

„Další, co je dobré, je modlit se k Bohu, aby byly vytvořeny takové podmínky ve vašem životě, při kterých vám bude umožněno co nejvíce provádět duchovní praxi. V určitém okamžiku jsou tyto modlitby vyslyšeny. Věci se pak dějí tak snadno, že jste schopni mít krásný, slušný a pohodlný život a rovněž tak jste schopni praktikovat na maximum. Začali jsme pořádat menší soustředění, která probíhala ve Spojených státech, vždy od středy do neděle. Během těchto čtyř nebo pěti dní jsme společně seděli, praktikovali, zpívali a meditovali, zapomněli na vnější svět. Dokonce i takto krátká doba pomáhá.“

Potom jsem položila jízlivou otázku: „Někdy se zdá, že v jógové tradici bylo daleko méně učitelek než učitelů. V poslední době je však celá vlna svatých žen, které přicházejí z Indie.“

„Ženy učitelky tu byly neustále, i když je možné, že se tolik neprojevovaly na veřejnosti. Možná, že v současnosti duchovní energie pracuje více pro blaho lidstva skrze ženský aspekt. Avšak z konečného hlediska nezáleží na tom, jakého pohlaví je učitel, protože zatímco mysl rozlišuje mezi mužem a ženou, vědomí samotné je za tím vším. Pro duši není žádné pohlaví.“

Máte jako žena učitelka nějaké speciální poselství pro studentky jógy?

„My ženy bychom se měly více soustředit na duchovní vývoj a opravdu jednat jako matky, sloužící společnosti. Uvnitř ženy je obrovská energie, kterou je třeba rozpoznat a používat pro dobro světa. Ženy by měly nejprve vnést do své rodiny radost a mír, a potom také postupně pracovat pro dobro, radost a mír celého národa. Pokud opravdu vidí samy sebe jako matky, mohou dát čirou, nepodmíněnou lásku komukoliv. Právě toto dnes svět velmi potřebuje.

„Věnujte se co nejvíce tomu, aby vaše děti vyrůstaly v nejduchovnější a nejmravnější atmosféře, jak je to možné. Jsou to kořeny budoucnosti.“

Požádala jsem Ánandí Má, aby shrnula základní principy své linie.

„Lidé by si měli být vědomi svého cíle v životě, kterým je pochopit a realizovat svou pravou identitu. Nezáleží na tom, kterou stezku si vyberou a které prostředky použijí, ale rozhodující je snažit se dělat vše pro svůj vlastní vývoj. Je tedy jedno, zda si vyberou Kundaliní mahá-jógu nebo nějakou jinou stezku. Praxi, kterou jste si osvojili, provádějte pravidelně a s vírou. Neměli byste zapomínat, že cokoliv uděláte duchovně, tvoří základ vašeho života. Pokud zalijete kořeny, poroste rostlina a přinese plody. Vše ostatní, snaha dělat milion různých věcí ve vnějším životě, např. vydělávat peníze, nakupovat věci a vše ostatní, se podobá zalévání listů, ale ne kořenů. Rostlina tím nepřežije. „Pochopte sami sebe. Pokud víte, kdo ve skutečnosti jste, můžete ostatním rozdávat vskutku nepodmíněnou lásku. Celou Zemi můžeme změnit ve chvíli, kdy uvnitř lidí začne vzkvétat toto poznání. Tím se ovlivní mnoho dalších lidí, kteří také začnou tak žít. Tato energie potom ovlivní rodinu, z rodiny se to přenese do společnosti, k národu až nakonec do celého světa, ale opět nezapomeňte, že kořenem je duchovní praxe.“

„Dhjánjógí říkal, abychom v životě neubližovali ostatním ani sobě, a že Indie je dharma-bhumi, domov náboženství, a Amerika že je karma-bhumi, země činnosti. Když se spojí správná aktivita a dharma, vše je dosaženo. Řekl, že obě tyto země mají významnou roli pro svět, proto také přicházejí učitelé na Západ. V Americe panuje k tomuto učení daleko větší otevřenost než v jiných zemích. Tato energie je činná na jemné úrovni, a jakmile se zvětší, budou se lepšit i vnější věci.“ Připustila jsem, že Indie je opravdu zcela jiná, než jsem očekávala. Řekla jsem: „Zdá se, že představa o Indii, která se na Západě v tisku uchovává, je zcela překroucená, neboť tu máme dojem, že to je jen země chudoby a bídy. Ale ona je skvělá! Dokonce i v Kalkatě byli lidé zdravější a šťastnější než na Západě.“

Ánandí Má se směje: „To je pravda. Vnitřní klima a stav mysli jsou v Indii takové. Lidé jsou zde více spokojení. Mnozí spí velmi hlasitě na ulici. V Americe mají lidé báječné postele, a přesto si musí brát prášky na spaní, v Indii ale lidé spí na ulici, a ještě k tomu chrápou. Mezi těmito dvěma zeměmi je velký rozdíl.“

„Dokonce i řidiči taxíků mají ve svých autech fotky svatých!“

„Právě to je kultura země. Vyjdete z letadla, na letišti sednete do taxíku, kde je většinou přímo v autě oltář, což na Západě většinou nespatříte. Kolik že tu máte aut? V Indii, když dítě vyrůstá, všímá si všude kolem sebe mnoho chrámů. Dokonce, i když nechcete myslet na žádný chrám, slyšíte večer zvony oznamující obřad áratí a vaše mysl se automaticky tím směrem obrátí. Mysl je v Indii neustále vystavena něčemu duchovnímu, což se nemůže stát v takové míře dítěti na Západě.“

„Mnoho uctívatelů, které jsem potkala v Bengálsku, neprovozují žádnou sádhanu, jako třeba meditaci, ale vypadá to, jako kdyby ani nemuseli nic takového dělat, protože pro ně je Božská Matka stále s nimi, i při chůzi na ulici. Jsou tak blízko Božské Matce. Kdybychom byli schopni dosáhnout takového stupně oddanosti„

Ánandí Má se usmívá a zakončí rozhovor slovy: „bitva by byla vyhrána.“

„Ánandí Má je jako Síta, žena avatara Rámy z Rámajány,“ poznamenává jeden žák, když sedíme a zpíváme v jejím středisku v San Franciscu. „Síta byla velmi jemná, klidná a plachá tvář Božské Matky. Byl jsem tu, když ji Dhjánjógí poprvé představil na veřejnosti v Americe. Byla tak plachá, že plakala. Její slzy padaly na každý kousek prasádu (požehnaného jídla), který pak rozdávala. Vzal jsem si jablko, které mi podala, a zakusil blaženost. Má siddhi, duchovní sílu, mateřství.

„Byl jsem předurčen, abych byl tím, kdo se vzdává světa,“ směje se Mark Newman, který začal praktikovat Kundaliní mahá-jógu již v roce 1980. „Potom mě Dhjánjógí představil mé ženě Marše.“ Když nám Dhjánjógí navrhl, abychom se vzali, Marša se ho vyptávala: „A bude to dobré pro můj duchovní růst?“

Dhjánjógí ji ujistil: „Když jsi vdaná, bude tvůj růst velmi rychlý.“

Marša a Mark přišli navštívit Ánandí Má a vzali s sebou svoji desetiměsíční dceru. Marša řekla: „Myslela jsem si, že vzdělání je teoretická záležitost, nyní to ale chápu jako možnost, jak umožnit zviditelnění velké bytosti.“ Ron Rattner, právník, kterého Dhjánjógí před šestnácti lety zasvětil, o Ánandí Má řekl: „Je skvělé, že je dnes více žen učitelek. Naše společnost to potřebuje. Potřebujeme se spojit s Bohyní uvnitř sebe. Ánandí Má nás učí, jak toho dosáhnout, a dělá to nejlepším možným způsobem – svým příkladem.“

Kapitola z knihy Dcery Bohyně, Linda Johnsenová

Přeložil Aleš a Petra Adámkovi, 1997