Za nejtemnější noci narozenin Pána Krišny, zpráva o Gurudžího mahásamádhi mě přivedla do té nekonečné černé díry. Ale i v této temnotě zářil malý paprsek světla, lásky, naděje a míru. Můj Guru mě opustil, ale zůstává se mnou a vede mě dál.

Ten den jsme přijeli do Kalkaty, abychom navštívili Belur Muth Šrí Rámakrišny a Svámího Vivékánandy v chrámu bohyně Kálí v Dakšinéšváru. Během večerní meditace jsem měla vizi Gurudžího, jak vstoupil do slunečního světla. Měla jsem nepříjemný pocit, který ve skutečnosti začal již před cestou. Měla jsem silný pocit, že něco není v pořádku, že nastane nějaká nepříjemná událost. Samozřejmě mě nikdy nenapadlo nebo jsem nepovažovala za možné, že by se tento pocit mohl týkat Gurudžího.

Po večeři jsme šli všichni spát. Kolem půl třetí ráno zazvonil telefon. Bratr Dilípdžího nám oznámil hroznou zprávu, že nás Gurudží opustil. Moje první reakce byla, že mi odešla všechna prána z těla, srdce bylo vyrváno neznámou silou a moje smysly se začaly vytrácet.

Ztratila jsem všechno. Svět byl prázdný. Neexistovalo nic jiného než prázdnota. Zároveň se moje mysl rozpomínala na Gurudžího přání a můj slib, že budu pokračovat v Jeho práci. To mě dalo dohromady. I tak jsem byla zraněná. Jak bych mohla ještě žít? Proč jsem nezažila to samé požehnání jako otec Pána Rámy, který zemřel, jakmile ztratil svého syna? Jak bych mohla pokračovat v životě bez Gurudžího?

Gurudžího hlas se ve mně rozezněl jako hlasité zvony. Musím myslet na žáky a ne na sebe. Mnoho z nich bylo poprvé v Indii, aby utišili žízeň svých očí Jeho daršanou. Potřebovali pomoc a útěchu. Dala jsem se tedy dohromady a začala se mentálně připravovat, abych mohla předat tu podporu a lásku, kterou mě Gurudží učil dávat každému jednotlivě a všem dohromady.

Zavolali jsme některé žáky a řekli jim, co se stalo. Požádali jsme je, aby ráno předali zprávu ostatním. Pro nás bylo nejdůležitější, abychom ihned odletěli prvním letadlem do Ahmedabádu. Požádali jsme žáky ve skupině, aby za námi přiletěli co nejdříve, i když umístit kolem padesáti lidí na jeden let v případě nouze není jednoduché. My sami jsme měli štěstí, že jsme ihned odletěli. V jednu hodinu odpoledne jsme dorazili do Ahmedabádu.

Když jsme dorazili na místo, vstoupila jsem do haly, v níž seděl Gurudží. Vypadal, jako když medituje. Říkala jsem si: „Ach, za chvilinku otevře oči, požehná nám a začne mluvit.“ Šla jsem k jeho nohám, dotkla se jich a vytryskly mi slzy. Opět jsem se ztratila, cítila jsem ale, jak mě dlaněmi poklepává na hlavě a zádech způsobem, jakým to vždy dělal. Opět jsem si uvědomila, že moje mysl hraje svoji roli v máji, můj Guru byl ale stále tu a tam – všude – jak vždy byl a je.

Byl to velmi zvláštní, paradoxní pocit. Vnější zpráva, kterou smysly vnímaly, byla: „Gurudží je pryč“, uvnitř jsem ho ale vnímala jako velmi přítomného. Zasmála jsem se sama sobě. Nikdy neztratím svého Gurua. Vždy mě pevně držel za ruku. Ten stisk se nikdy neztratí. Jednou dokonce řekl: „Ani Brahma nás nemůže rozdělit.“ Dnes vás mohu ujistit, že pokud udržujete své spojení mezi žákem a Jím, potrvá tato nekonečná pravda až do konce veškerého stvoření.

Stále jsem nebyla zcela při smyslech, ale snažila jsem se zpívat a přitom se na Gurudžího dívat, jak jen to bylo možné, abych v sobě posbírala požehnání jeho fyzické přítomnosti, které bych mohla přinést zpátky domů ostatním. Den pokračoval v chvalozpěvech, arátí a plánování finálních rituálů následujícího dne.

Příštího rána jsme zpívali tisíc jmen Višnua. S postupem času přicházelo víc a víc žáků. Očekávali jsme skupinu z Kalkaty. Byl to malý zázrak, že se všichni vešli do jednoho letadla. Do rána zpívali mantry na letišti v Bombaji a nyní přiletěli do Ahmedabádu pro poslední daršanu. Místnost byla naplněná silnou emocí lásky a smutku, víry a bezmoci. Pocit byl tak silný, že se zdálo, že dřevěné stěny místnosti se rozpustí. Láska žáků ke svému Guruovi byla tak silná, že by pod její silou roztál ten nejtvrdší kámen na světě.

Za tím vším byl Gurudží – nad silnými emocemi byla jeho láska a milost, jako ta nejsilnější bouře se valila a zalila každou buňku jeho drahých. Jakoby říkal: „Vstaňte, probuďte se, kráčejte kupředu. Jsem stále s vámi, jak jsem to mnohokrát řekl. Nikam jsem neodešel. Jsem všude. Najděte mně. Uzřete mě svým vnitřním zrakem. Jsem ve vaší mysli, srdci, v jádru vašeho bytí. Já a vy jsme jedno.“

Jak každý žák přistupoval, aby se dotkl Jeho chodidel, nabídl květiny, kokosový ořech a své srdce, snažila jsem se jej utišit a povzbudit. Moje srdce bylo rozedrané, musela jsem se ale držet pohromadě. Musela jsem být oporou ostatním. Všichni jsme zpívali Ráma Rakša stótru a Hanumán Čalísu – drahokamy Gurudžího oceánu.

Kolem třetí hodiny odpoledne byla místnost plná žáků. Závěrečné přípravy započaly. Již jsem se osprchovala, nicméně mi bylo nyní řečeno, že nemůžu provádět žádné rituály. To mi způsobilo velkou bolest, ale cítila jsem, že toto rozhodnutí je inspirované Gurudžím, a pokud některé rituály může provést Dilípdží , budu spokojená. Jakmile započal zpěv manter, cítila jsem, jak se zář vycházející z Gurudžího těla šíří na každého přítomného. Když Dilípdží rozprášil vodu z řeky Gangy, z Gurudžího těla vzešla nádherná vůně růží.

Než bylo jeho tělo připraveno na zemi k očistné koupeli a dalším rituálům, jsem se Gurudžímu poklonila. Byla mi nabídnuta židle k sezení a ostatní započali rituály. Opět jsem cítila zklamání, že se nemohu zúčastnit. Brzy jsem se začala modlit: „Ó, Gurudží. Pokud je má víra a oddanost tvým chodidlům skutečná v myšlence, slově i činu, dej mi prosím příležitost být součástí těchto finálních rituálů.“

Pak jsem slyšela Gurudžího hlas, jak říká: „Vstaň, proč ještě sedíš?“

To mi dalo sílu a odvahu, kterou jsem potřebovala. Začala jsem podávat ingredience, jako santalovou pastu, oblečení, a vodu z Gangy. Umístila jsem lístečky tulsí a malé kousky zlata a stříbra do jeho úst. Čelo jsem mu pomazala santálovou pastou. Tělo jsem zabalila do šály, dala mu garlandu a zazpívala arátí. Měla jsem pocit, jako kdybych dělala púdžu na Guru Purnimě nebo při Jeho narozeninách. Byla to moje první zkušenost se smrtí blízkého člověka – mého nejbližšího příbuzného, který mě obdaroval čistou láskou. Opět jsem cítila, že díky Gurudžího milosti se nemožné stalo možným.

Když bylo nakonec Gurudžího tělo vyneseno ven, mohla jsem jít spolu s procesím. V souladu s tradicí létaly vzduchem červený a bílý prach, květiny a mince. Vzduchem se neslo i provolávání stovek hlasů: „Sadaguru déva kí džej! Dhjáni mahárádž Šrí Madhusudandásdží kí džej!“

Když bylo Gurudžího tělo položeno na pohřební hranici, vetřeli jsme do jeho hlavy a chodidel ghí. Pak jsme velké množství ghí nalili všude kolem. Na hranici jsme položili také malé kousky santalového dřeva, které jsme společně se skupinou pro tuto příležitost pořídili. Zpěv pokračoval, zatímco byl oheň připravován. Pak přišel závěrečný okamžik, kdy se Jeho pravému palci na noze nabídnul oheň, aby se zpět přírodě mohly vrátit elementy, které si jeho tělo zapůjčilo a využilo je tím nejlepším možným způsobem pro pokoj a blaho lidstva.

Gurudží se objevil v nádherném těle s překrásným vřelým úsměvem. Ve fyzickém těle jsem ho tak nikdy neviděla. Jeho tělo zářilo jako zlato, z očí vyzařovalo takové světlo, že i přítomná božstva vzdávala Gurudžímu hold.